pořádaném spolkem
arolinum pro studenty 17. listopadu 1939(Velká aula, 16. listopadu 1999)
Šedesát let. Údobí téměř dvou generací. Kolik událostí proběhlo kolem nás, jakých závažných rozhodnutí a skutečností jsme byli svědky, co všechno jsme museli osobně řešit! Zmatek světa se malé zemi ve středu Evropy rozhodně nevyhýbal. Ba naopak, dokonce se zde v jistých časových etapách koncentroval vzhledem k zeměpisné poloze mezi východem a západem Evropy, a my Češi a Slováci, jsme se až příliš často ocitali na dějinných křižovatkách. Některé životní situace nám mnohdy připadají, jako bychom je prožívali už tak dávno, snad před sto lety, ale současně se nám zdá, jako by to bylo včera.
Doss Alto, Zborov, Bachmač, Artois u Arrasu, místa bojů u Terronu a Vouzier, jež bývala nazývána Zborovem francouzských legií, ale i Bajkal a trasa Sibiřské magistrály jsou svědky zápasu československých dobrovolníků za národní svrchovanost. Z českých a slovenských předválečných emigrantů, hlavně však z válečných zajatců a vojenských přeběhlíků se formovalo na francouzské, italské a ruské frontě samostatné československé vojsko. Vojáci těchto legií byli nejspolehlivějšími a nejudatnějšími bojovníky války, jejich společným rysem byla bezpříkladná chrabrost a bezmezné hrdinství. Do války a nových bojů šli smrti vstříc dobrovolně, s odhodláním přispět k porážce rakousko-uherské monarchie a k utvoření samostatného československého státu, jak jej v zahraničí proklamoval Tomáš Garrigue Masaryk se skupinou spolupracovníků Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem. Podle výkazů Kanceláře československých legií bylo v roce 1932 evidováno 88701 legionářů (ruských 60109, francouzských 9367, italských 19225). Spolu se Sokoly a s vlasteneckým učitelstvem vytvářeli tradici samostatného státu. Ostatně pád monarchie a vznik Československé republiky Češi s nadšením přivítali. Masarykovy ideály demokracie a humanismu jim nebyly cizí. Nový stát musel budovat správní aparát, zakládal nové školy včetně vysokých, jakož i zdravotní zařízení. Republikánské úřady se učily spravovat zemi a snažily se, aby se Československo stalo pro své občany skutečným domovem. Přirozená aktivita a hrdé vlastenectví všech vrstev společnosti byly tak spontánní, že na ně můžeme jen s nostalgii vzpomínat ve srovnání se stavem společnosti dnešní, kdy se oslava zrodu samostatné republiky omezí na jednorázové udílení řádů a medailí na Pražském hradě.
Přes všechny peripetie vývoje republika odolávala odstředivým tendencím a byla v době nástupu fašismu oázou demokracie a azylem politické emigrace z Německa a Rakouska. Stejně jak ochotně přijala na počátku dvacátých let uprchlíky z bývalého Ruska, našli zde útočiště před nacismem uprchlíci všech politických směrů a Praha se stala dočasně významným místem německé antifašistické a židovské kultury. V září 1938 mnichovský diktát osud dvacetiletého státu naplnil. Československo bylo svým anglickým a francouzským spojencem nejen opuštěno, ale dokonce bezostyšně přinuceno vydat se Hitlerovu Německu na milost a nemilost. Nelze se divit depresi a zklamání lidí po osudném verdiktu čtyř, podepsaném v Mnichově. Druhá republika neměla dlouhého trvání a na demokratický charakter československého státu dávala rychle zapomenout. Separatistické tendence na Slovensku a Podkarpatské Rusi dosáhly svého cíle. Po přechodném období tamějších autonomních vlád (v říjnu 10. a 11. 1938) došlo k definitivnímu rozbití Československa. Dne 15. března 1939 vstoupila německá vojska na jeho okleštěné území a Hitlerem vyhlášený Protektorát Čechy a Morava byl začleněn do nacistické Velkoněmecké říše. Slovenští separatisté dosáhli svého cíle utvořením samostatného státu a území Podkarpatské Rusi bylo připojeno k Maďarsku.
Češi chápali protektorát jako pro ně nedůstojný a nepřípustný způsob koloniálního područí. Nastolenou správní formu - státního prezidenta a protektorátní vládu podřízenou říšskému protektoru - česká společnost v drtivé většině odmítala. Duch statečných legionářů a skutečnost, že Češi se s republikou ztotožnili a byli na ni hrdi, vedly k aktivizaci domácího odboje od samého počátku okupace. Ten po celou dobu války udržoval spojení s odbojem zahraničním, tvořeným politiky a vojáky, kteří za tím účelem domov opustili. Bylo totiž jasné, že jedině válka může zvrátit nepříznivý stav. Proto napadení Polska německou brannou mocí a vypuknutí druhé světové války uvítal domácí odboj i československá emigrace. Politická situace se pod vlivem nových nadějí v českých zemích silně protinacisticky radikalizovala. Proti ponížení mnichovským diktátem protestovali lidé po roce, 30. září, tichou úspěšnou demonstrací, která se projevila bojkotem denního tisku, biografů, zábavních podniků a městských elektrických drah v Praze i v Brně.
Nesouhlas s německou okupací vyvrcholil pražskými masovými demonstracemi 28. října 1939. Toho dne v pravidelném pořadu BBC Volá Londýn nabádal Jan Masaryk spoluobčany v protektorátě: "Nedejte se vyprovokovat, nedejte se vehnat do akcí, které by mohly ztížit vaši situaci a oslabit vás." V závěru relace vyslovil pak i přání a slib lidí doma: "Zarmouceni a zraněni ve svých srdcích, avšak silni v odvaze a odhodlanosti přísaháme ti, drahá a milovaná naše země, že ti věrni zůstaneme a že ti vrátíme tvoji svobodu."
Den zrodu československé samostatnosti si lidé připomínali opět tichým protestem - svátečním ustrojením s černou kravatou, trikolorou v národních barvách, jak je k tomu vyzývala ilegální politická kampaň. Letáky vyzývající k manifestační účasti vydávala i řada odbojových studentských skupin. Protinacistické texty, které psal a víkendech na školním cyklostylu u rodičů na Lounsku množil Lubor Zink, kolportoval po Praze kromě Čeňka Adamce také místopředseda studentské samosprávy Hlávkových studentských kolejí, medik Jan Opletal.
Oslavě památného dne zrodu republiky nezabránila ani předběžná jednání na Presidiu zemského úřadu v Praze, na kterých se ke spolupráci při preventivních opatřeních zavazovaly pozvané deputace od České obce sokolské až po Národní souručenství. Ministr školství a národní osvěty ve svém oběžníku upozorňoval "pány rektory vysokých škol a děkany samostatných fakult, ředitele veškerých ostatních škol a ústavů osvětových, jakož i profesorské a učitelské sbory všech těchto škol a ústavů s největší vážností na to, že den 28. říjen byl vládním nařízením ze dne 18. září 1939 jako státní svátek zrušen a stal se obyčejným dnem se všemi z toho plynoucími důsledky". Protektorátní aparát se obracel i na jednotlivé farnosti s upozorněním, aby 28. října upustily od konání slavnostních bohoslužeb a aby upravily i pořad písní v říjnových dnech, "aby nemohlo v nich být spatřováno nic demonstračního".
Němci demonstrace v tento den očekávali, ale tak cílené protiněmecké vystoupení Pražanů a pracujících z okolních míst bylo pro ně ohromující. Zpočátku vše probíhalo v důstojném klidu. Když však občané německé národnosti, ponejvíce němečtí studenti, začali provokovat a strhávat lidem národní odznaky a trikolory z klop oděvů a čepic, docházelo k bouřlivým střetům, provolávání hesel Pryč s Němci!, My chceme svobodu!, Ať žije Beneš!, Pryč s Hitlerem!, Chceme právo!
Lidé zpívali národní hymnu Kde domov můj i se zapovězenou slovenskou částí Nad Tatrou se blýska a všeslovanskou píseň Hej Slované. Protektorátní policie zjednávala klid pomocí pendreků a vytlačování demonstrujících z Václavského náměstí do postranních ulic. Současně se však na Václavském náměstí a v pražských ulicích objevili členové německé tajné policie, příslušníci SS a SA a zatýkali demonstranty dle vlastního uvážení. Němci provokovali i manifestací své síly vyzývavým pochodem elitní jednotky tělesné standarty SS od Národního muzea Václavským náměstím na Můstek, za kterou jeli ještě na automobilech vojáci. Ohniska demonstrací se přesouvala z Václavského náměstí do Jindřišské ulice, na Příkopy, do Jungmannovy ulice, na Karlovo náměstí k budově techniky. Demonstrace probíhaly také na Smíchově, na Vinohradech, na Novém Městě v Ječné a Žitné ulici. Všude pak skandování protiněmeckých hesel a volání, jež vzpomínala Masaryka a Beneše. Kolikrát znělo v tento den bojovné My chceme zase svoji republiku, kolikrát zněla Prahou hymna Kde domov můj a Hej Slované, doplňované sokolskými písněmi a pochody!
V odpoledních hodinách tlumočil K. H. Frank prezidentu Háchovi a ministerskému předsedovi Eliášovi Hitlerovy hrozby, že v případě pokračujících demonstrací zruší "protektorátní autonomii". Poté došlo kolem šesté večerní hodiny k zásadnímu vyklizení Václavského náměstí. Akcí Němců se účastnil i státní tajemník K. H. Frank a s nebývalou vervou osobně zasahoval. Docházelo i ke střelbě a zraněním. Lehce zraněných bylo několik set. Nejvíce těžce zraněných bylo v Žitné ulici (5), v Melantrichově (3), na Karlově náměstí (3). Dvaadvacetiletý dělník Václav Sedláček byl střelen v Žitné ulici a při převozu do nemocnice zemřel. V Žitné ulici byl také těžce zraněn medik Jan Opletal a operován byl na klinice prof. Arnolda Jiráska. 4. listopadu večer se Janův zdravotní stav začal náhle zhoršovat; 11. listopadu v 11 hod. 45 min. v posledním životním zápase podlehl.
Zpráva o Janově smrti hluboce zapůsobila na studenty, kteří patřili mezi nejaktivnější demonstranty. Studentská samospráva Hlávkových kolejí v čele s jejím předsedou, Janovým fakultním kolegou Maxmilianem Martischnigem a ředitelem koleje Václavem Weiserem počala s okamžitou přípravou a organizací pohřbu, který stanovila na 15. listopad. Nervozita nejvyšších vládních představitelů si nic nezadala s tou, jaká zachvátila policejní úředníky, obávající se nových protiněmeckých demonstrací. Studenti byli úředně odpovědni za průběh rozloučení, a tisíce studentů se tedy loučily se svým druhem v posvátném tichu, plném vzdoru. Jen rytmus kroků studentů Hlávkovy koleje, nesoucích Albertovem rakev a množství věnců, odměřoval vteřiny tíhy a zármutku.
Při ukládání rakve do pohřebního vozu se spontánně rozezněla hymna Kde domov můj i se slovenskou částí. Namísto toho, aby se dav po velkolepém rozloučení rozešel, daly se zástupy do pohybu. Policejní oddíly se je snažily rozptýlit do několika směrů již na křižovatce ulic Vyšehradské, Benátské a Trojické. Praha prožívala 28. říjen znovu. Často znějící píseň Hej Slované přerušovala hesla požadující nejen svobodu, samostatné Československo a návrat prezidenta Beneše, ale ozývalo se i Pryč s Hitlerem!, Němci ven!. Policie rozháněla studenty obušky, lidé ze stojících tramvají mávali studentům na pozdrav. V odpoledních hodinách byl již v Praze klid. Večer však policie musela pomocí obušků rozehnat ještě české fašisty ve Štěpánské ulici, kteří se dožadovali vstupu do Lucerny na zakázané proněmecké shromáždění. Relativní klid byl i následujícího dne. Přednášky na fakultách začaly jako obvykle.
V českém vysokém školství spatřovali představitelé fašistického Německa nebezpečnou překážku pro ovládnutí země. V souladu s tím rozhodl Hitler 16. listopadu o drastickém úderu proti českým studentům a českým vysokým školám. Ostatně vycházel z dlouhodobých záměrů, vyjádřených Heydrichvým výrokem, že "Čech v tomto prostoru nemá koneckonců co pohledávat".Sonderaktion 17. November 1939 začala v časných ranních hodinách brutálním přepadením studentských kolejí a zabráním fakultních budov a ústavů. Pražští studenti byli svezeni do kasáren v Ruzyni a za neustálého bití nahnáni do jízdárny. Druhého dne ráno se dozvěděli o popravě 9 svých druhů, o uzavření českých vysokých škol a byli deportováni do koncetračního tábora. Stejný osud a cesta do Sachsenhausenu stihl vysokoškoláky z brněnských Kounicových a Sušilových kolejí. Později je následovali i studenti příbramské Vysoké školy báňské. Jako političtí vězni byli nuceni sdílet několik let peklo nacistických koncentráků. Pomáhalo jim je přežít jejich mládí a síla kolektivu, jež dala vzklíčit celoživotním přátelstvím. Většina byla v roce 1942 propuštěna, poslední se dostal domů v lednu 1943. Ne všichni se však vrátili. Oběti na životech a zdraví přinesli i vysokoškolští učitelé.
Jiné trnité cesty studentů vedly přes nepřátelská území do československých zahraničních jednotek, studenti se účastnili rovněž protifašistického boje v partyzánských jednotkách. Z pocitu povinnosti mluvit za umlčené a pronásledované kolegy doma a nedat světu zapomenout na nacistické barbarství 17. listopadu 1939 vzešel popud studentů-vojáků čs. obrněné brigády v Anglii k obnově Ústředního svazu československého studentstva. Formálně došlo k jeho ustanovení 17. listopadu 1940 a jeho hlavním úkolem bylo organizovat příští výročí listopadu na mezinárodní bázi. To se také našim studentům-vojákům za pomoci anglických přátel podařilo. 17. listopad byl v londýnské Caxton Hall 16. listopadu 1941 prohlášen Mezinárodním dnem studentstva. Sálem tehdy znělo: "My, kteří dnes s ostatní mládeží tvoříme jednotu, ucelenou frontu proti všem druhům fašismu a nesvobody, bez rozdílů politických, národnostních a náboženských, kteří se zbraní v ruce bojujeme na všech bojištích za svobodu svého lidu, skláníme se před oběťmi barbarského násilí, posíleni jejich příkladem vybojovat budoucím generacím lepší a spravedlnější budoucnost. 17. listopad bude pro nás navždy dnem, kdy studentstvo celého světa uctí na svých školách nejen památku popravených československých kolegů, ale i dnem, kdy si znovu a znovu připomeneme ideály, za které tito hrdinové padli." Text a vyhlášení Mezinárodního dne studentstva přečetl ve ztichlém sále, naplněném atmosférou slavnostního historického okamžiku Lubor Zink. Ten byl také autorem brožury The Stormy November, prvního svědectví, které přispělo podstatným způsobem k mezinárodnímu světovému ohlasu. Zahájilo řadu publikací - od Persekuce českého studentstva za okupace, vydané v roce 1945, přes shrnující práce Pasákovy až po znamenité knihy (Ráno přišla noc, Praha, Mladá fronta 1989 a A den se vrátil, Bratislava, Astra 1993) zde přítomného Jozefa Leikerta.
Vzpomínáme-li dnes s úctou na vysokoškolské oběti fašismu a války, na události před šedesáti lety, na studenty 17. listopadu 1939, kteří byli prvními, byť bezbrannými vojáky zhanobené republiky, pak je třeba připomenout, že tradice 17. listopadu byla živá a inspirující. Po padesáti letech se stal tento osudový den historickým mementem a jeho vzpomínková slavnost na Albertově signálem pro revoluční aktivitu celého národa, který už nechtěl trpět čtyřicetileté jho totality komunistické. Studentům, kteří před deseti lety vyšli proti ozbrojené moci s plamenem svíčky a květinou jako předvoj následného vzepjetí celé společnosti, patří na této starobylé akademické půdě uznání a dík nás všech stejně, jako generaci jejich dědů v onom tragickém roce devětatřicátém.
arolinum pro studenty 17. listopadu 1939