Příspěvek, přednesený PhDr.Michalem Svatošem, CSc. (Archiv-Ústav dějin UK), na konferenci Zlatá šedesátá, pořádané Ústavem pro českou literaturu Akademie věd ČR ve dnech 23.- 26. června 1999.
"Musím hned na začátku pronést výtku historické vědě. Nejen že nám dosud nepodala jadrný a jasný přehled ekonomického vývoje minulých věků a období, ale dokonce zcela zanedbala zpracování otázky tak důležité jako byly studentské slavnosti, včetně Majáles," napsal vpředvečer studentského majálesu roku 1956 do univerzitního časopisu děkan tehdejší Filosofické-historické fakulty Karlovy univerzity Mirko Očadlík.1 A měl pravdu, rozhodně pokud jde o napsání historie studentských majálesů, protože dějiny studentského hnutí zůstávají stále jedním z mnoha desiderat českého dějepisectví.2 Přitom jde o téma, které nepostrádá nejen na zajímavosti, ale ani na aktuálnosti, uvědomíme-li si, že studentstvo sehrálo v moderních dějinách českých zemích úlohu mnohdy téměř klíčovou. Omezím-li se pouze na naše století, nelze nevzpomenout události, které následovaly po pohřbu studenta Jana Opletala v roce 1939, na rezistenci studentů v únoru 1948, na tzv. strahovské události roku 1967, které byly předzvěstí Pražského jara, na oběť studenta Jana Palacha a nakonec ani na studentskou demonstraci 17. listopadu roku 1989, která se ukázala být oním pověstným bodem zvratu našich nejnovějších dějin.
Se studenty, jejich způsobem života a jejich sociální rolí je spojeno nejedno literární klišé a pohled na studentstvo patří k typickým mýtům české myšlení.3 Vzpomeňme jen na Jiráskovu Filosofskou historii, v níž české studentstvo je přímo ztělesněním neohroženého národního zápasu a odporu proti germanizaci. Mýtus českého studenta tvoří hodnotící soudy typu "budoucí zárodek české inteligence", "chlouba národa", spojované automaticky s představou "studentské chudoby" a "nevázaného veselí", ale také "hospodští povaleči" či "lehkomyslní rozhazovači rodičovských peněz". Studentstvo je českou společností přinejmenším od minulého století chápáno jako prvek společenské nonkonformity, studenti jsou spojováni s politickou rezistencí. Jejich hlavní devízou je "mládí", tedy fakt, za který ovšem nemohou. Studentstvo bylo a je vnímáno jako značně mobilní sociální vrstva, což je dáno jistou "nezakotveností" studenta, samotným faktem, že student není žádná profese, jen dočasný stave před budoucím povoláním. Studentské majálesy jsou přímo ztělesněním takových myšlenkových stereotypů. Kdysi na počátku byly majálesy slavnostmi středoškolské mládeže, která se odebrala se svými učiteli do přírody, aby zpěvy, tancem a veršováním uvítala, tak jako litomyšlští gymnasisté v Nedošínském háji, příchod jara. Že se to neobešlo bez pohoršení města a pánů měšťanostů, bez pouličních randálů, bez pitek, bez skandálních historek a mnohdy ani bez následného disciplinárního potrestání "pánů študiosů", rozumí se v Čechách samo sebou. A právě na tuto tradici navázal první velký poválečný majáles v roce 1956. Zmíněný muzikolog Mirko Očadlík vystihl charakter studentských majálesů, když v nich viděl projev studentské opozice, v padesátých letech pochopitelně třídně motivované.4 V roce prvního "tání" komunismu po XXII. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu se studentský majáles stal jedním z prvních viditelných projevů eroze komunistického režimu v Československu. Byl očekáván z mnoha stran s patrným napětím, když reakce stranických a mládežnických orgánů nebyla zpočátku jasná. Nakonec převládlo mínění, že trochu studentské recese nemůže škodit, takže i oficiální představitelé vysokých škol dali souhlas k jeho konání. Ovšem s patřičnými podmínkami: majálesový průvod nesmí narušit veřejný pořádek, stipendia budou vyplacena až po majálesu, aby dostatek peněz nesváděl studenty k nadmírné konzumaci alkoholu, jinak se pochopitelně vyhrožovalo disciplinárními postihy. To vše dílem žertem, dílem vážně.
O majálesu se začalo mluvit také veřejně, na stránkách novin. Časopis Universita Karlova začal připravovat čtenáře na majáles připomínkou studentské hymny "Gaudeamus igitur", seznamoval s chystaným programem a přinesl po vzoru prvomájových průvodů, ovšem s neskrývanou ironií seznam doporučených majálesových hesel.5 Většina z nich se pohybovala v rovině tzv. komunální satiry (za všechny snad připomeňme dvě typická: "Za další růst zaměstnanců rektorátu!" a "Kdo se v mensách stravuje proti tloušťce bojuje!"). Najdeme ale i taková hesla, která mají otevřeně politický charakter, reflektující povahu tehdejšího režimu (např. "Pusťte ministra mezi nás!", "Funkcionáři jsou v čele - vždycky, když se někam jede!" nebo ironické "Ať vzkvétá aparát ČSM - opora naší práce!"). Ostatně politickou povahu měla všechna hesla, i ta nejnevinnější, která si brala na mušku kvalitu jídla v menze nebo praxi povinných studentských umístěnek. Byla totalitnímu režimu nebezpečná, protože byla projevem svobodného myšlení, a to bylo v tehdejší době na pováženou, ne-li přímo zločinem.
Přípravy upoutaly pozornost také pražských zahraničních korespondentů, informace se dostaly i do zpravodajských služeb západních států, které v majálesu poprávu spatřovaly jednu z prvních příležitostí k svobodnějšímu projevu dosud mlčící veřejnosti. Tak se zachovala např. v archivu amerického ministerstva zahraničí zevrubná reportáž americké ambasády o přípravě majálesu, soupis hesel s jejich anglickými překlady a pokusem o analýzu "reformních" proudů v československém studentském hnutí.6 Zpravodaj si pozorně všímá požadavků studentských rezolucí z přelomu dubna a května roku 1956, přicházejících vedle stavovských požadavků s ryze politickými požadavky. Studenti chtějí větší a "pravdomluvnější" informovanost v tisku, rozhlase a filmu, zákaz rušení cizích vysílaček, povolení dovozu zahraniční literatury, ale i úpravu formálního postavení politických stran, a jako zjevný ohlas nedávného Chruščevova projevu požadují revizi nezákonných politických procesů, potrestání zodpovědných viníků a všeobecnou amnestii politickým vězňům. Pro atmosféru doby je příznačný poslední bod rezoluce, který požaduje "Nehrát hymnu SSSR při každé příležitosti a sovětskou vlajku vyvěšovat pouze na dny 7. XI. a 9. V."
Pražský majáles očekávala s náležitým zájmem i policie. Ministr vnitra vydal 17. května 1956 tajný rozkaz, jímž nařídil od soboty do pondělí 19. až 21. května pohotovost jedné třetině příslušníků všech složek ministerstva vnitra, dislokovaných v Praze, dvěma třetinám pak tzv. dosažitelnost a vytvořil speciální policejní štáb, jehož řízením pověřil svého prvního náměstka. Za ocitování stojí zdůvodnění policejního rozkazu, jež je příznačným projevem onoho "dřevěného jazyka" českého stalinismu: "Agenturní zprávy i různé signály ukazují na snahy reakce o zneužití politické nezralosti části vysokoškolského studentstva při slavnosti Majáles. Reakční část studentů počítá s tím, že se jí podaří zvrátit tuto slavnost v protistátní."7
Nakonec majálesový průvod, který prošel od Staroměstského náměstí do tehdejšího Parku kultury a oddechu Julia Fučíka ve Stromovce, obavy organizátorů a dohlížitelů naplnil. Nejenže nebyla provolávána doporučená hesla, nejenže nestačil kordon milicionářů a tajných a uniformovaných policistů, lemujících trasu majálesového průvodu, ale k překvapení všech se původně ryze studentské akce zúčastnilo na sto tisíc lidí. Pražský majáles roku 1956 asi nejlépe vystihuje slavné heslo "Nebojte se Pražáci, ještě jsou tu študáci", které pak provázelo všechny majálesy šedesátých let. Květnová tisková konference tehdejšího předsedy vlády ČSR Viliama Širokého se musela vypořádat i s dotazem dopisovatele New York Times S. Grussona, který položil otázku, kolik bylo zatčeno studentů během pražského majálesu. Široký ne zcela po pravdě odpověděl: "Nezavřeli jsem ani jednoho studenta, neuvalili jsme vazbu na nikoho a nemáme ani v úmyslu zavírat nebo trestat". Podle představitele tehdejší moci se na majálesu vlastně nic nestalo, není prý žádným neštěstím, když mladý člověk samostatně uvažuje a myslí. Jiná věc ovšem je, zda se oficiální režim může ztotožnit se studentskou kritikou.
Zdržel jsem se déle u majálesu roku 1956 jen proto, že jsou v něm obsaženy všechny prvky studentské nonkoformity nadcházejících let. Již od počátku šedesátých let, s jistotou od roku 1962 se schází pražská mládež každý první květnový den navečer v Petřínských sadech u pomníku K. H. Máchy. Podle vzpomínky pamětníka již od roku 1951 se pravidelně po prvomájovém průvodu odebrali svazáci na Petřín, aby zde zpěvem písní a předčítáním pokrokových básní prodloužili atmosféru svátečního dne. O deset let později jsou však nevinná shromáždění chlapců a dívek v modrých košilích minulostí. A nezměnilo se jen oblečení účastníků, ale také jejich názory. Roku 1963 se jich na Petříně sešlo na 1500, navíc pod bdělým dohledem policistů, Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti a aktivistů z řad Československého svazu mládeže. Jen, co se setmělo, využili příležitosti mladí (bezpečností i tiskem označovaní jako chuligáni), aby zde zpívali trampské písně, vyvolávali hesla, která v dopoledním průvodu nezazněla, a vysmívali se tajné i veřejné policii, o jejíž přítomnosti neměli žádných pochyb.8 Za zvlášť troufalé považovali policejní relace výzvy "Esenbákům v čepici natlučeme palici - a těm bez čepice natlučeme ještě více!" nebo "S SNB a milicí vydláždíme ulici!", jež byly důvodem policejního zásahu, při němž bylo zadrženo 35 účastníků, z nichž sedm bylo označeno za iniciátory celé akce. I když se policejní vyšetřovatelé domnívali, že nešlo o organizovanou skupinu, byli nuceni věnovat mládeži, zvláště vysokoškolské, zvýšenou pozornost, protože petřínskými výtržnostmi "chuligánů" se muselo dokonce zabývat předsednictvo Ústředního výboru Komunistické strany Československa, požadující na ministerstvu vnitra účinnou nápravu.
O prvomájových setkáních v Petřínských sadech stejně jako o dalších projevech nespokojenosti vysokoškolské mládeže jednaly i další komunistické organizace. Ustavující konference vysokoškolského výboru KSČ, která se sešla v listopadu 1963, znamená určitý průlom v pohledu na vysokoškoláky. Postupně vítězí názor, že studentská nonkonformita patří k mládí, že represi by měla vystřídat diskuse a přesvědčování.9 A především, studenti vysokých škol začínají být vnímáni jako svébytná součást stále ještě jednotné mládežnické organizace. Postupně se prosazuje názor, jenž se stane tenorem celých šedesátých let. Oficiálně dostane název "politika důvěry", v soukromí je vyjadřován daleko výstižnějším konstatováním: "jsou to přeci naše děti". Kupodivu stejného názoru je i policie, jíž je zjevně sympatické, že nebude muset násilím zasahovat proti vlastním potomkům. Již v roce 1962 vzniká na policejní půdě zvláštní nařízení pro práci mezi vysokoškolskou mládeží, které bylo o dva roky později nahrazeno směrnicí, požadující koordinaci činnosti všech policejních složek. Počátkem roku 1967 již i na ministerstvu vnitra zcela převládl názor, že represe všechno nezmůžou, a tak je hlavní úsilí soustřeďováno především na důsledné sledování studentského hnutí a studentských vůdců. Státní bezpečnost vidí nadále svůj hlavní úkol v odhalování agentů a rozvědek západních států, v "zamezení škodlivého ideologického vlivu a pronikání buržoasní ideologie do řad studující mládeže" a v dokumentování tzv. nepřátelské činnosti na vysokých školách pomocí policejních agentů, stranických a svazáckých organizací a akademických představitelů.10 Policejní směrnice požaduje důsledné sledování mládežnických spolků, fakultních časopisů a protagonistů studentského hnutí. Konstatuje však, že "v převážné míře jde o osoby, jejichž jednání a činnost nejsou motivovány vyhraněným nepřátelstvím vůči naší republice, nýbrž jsou důsledkem politické nevyzrálosti.".
To vše stálo v pozadí nejslavnějšího majálesu šedesátých let, který se konal roku 1965. Příprava studentského slavnosti byla zvláště pečlivá. Pražský organizační výbor, vedený studenty Filmové akademie muzických umění, dostal pokyn, že v roce dvacátého výročí osvobození Československa režimu obzvláště záleží na poklidném průběhu majálesu. Svazácké a stranické organizace byly vyzvány, aby zajistily klid a pořádek a důstojný průběh oslav. Policie navíc měla prolomit pomalu již tradiční, po tři roky se opakující, střetnutí mládeže s bezpečností. Historie se opakovala. Stejně jako v šestapadesátém začal tisk připravovat pražské akademiky na studentský průvod Prahou. Přidala se i oficiózní Mladá fronta, která již od konce dubna referovala o přípravě volby Miss Majáles a ve slavnostním prvomájovém čísle uveřejnila pozvánku pražských vysokoškoláků, jež končila památným post scriptum "Slunce vychází druhého května ve čtyři hodiny třicet minut."11 V sobotu 1. května odpoledne se shromáždili studenti pražské techniky v Dejvicích a na Karlově náměstí, ekonomové na Žižkově a studenti uměleckých škol a humanitních oborů na Alšově nábřeží, odkud se vydali do centra města na Staroměstské náměstí. Společně pak zamířili na druhou stranu Vltavy do Parku kultury a oddechu. Průvod nedoprovázela pouze studentská policie se salámovými pendreky, ale také na 15 uniformovaných dvojic a 150 tajných profesionálů. Více než hodinu a půl trvající studentský průvod masek, alegorických vozů a studentů skandujících hesla sledovalo neuvěřitelných 140 až 150 tisíc diváků, kteří přihlíželi vrcholu majálesového programu, jímž se stala volba krále majálesu. K úžasu svazáckých organizátorů byl studentským králem zvolen americký básník Allen Ginsberg, který právě pobýval v Praze.
Jak k tomu vlastně došlo? Historka je to pro šedesátá léta příznačná. Studenti Českého vysokého učení technického se obrátili na spisovatele J. Škvoreckého s prosbou, zda by je nereprezentoval při volbě krále majálesu. Škvorecký sice odmítl, ale doporučil jim básníka Allena Ginsberga, jenž se 29. dubna vrátil do Československa po více než měsíčním pobytu v Sovětském svazu. Student pražské techniky a člen Akademické studentské rady Jiří Müller odvezl Ginsberga na místo srazu, tam ho posadili na alegorický vůz strojní fakulty ČVUT a triumfální cesta do Stromovky učinila z vousatého beatnika rázem nejpopulárnější osobnost majálesu roku 1965. Patří k povaze studentských legrácek, že ještě na výstavišti byl král svržen a nahrazen protikandidátem stavební fakulty Sedláčkem. Výjimečně v tom nehledejme žádné politikum. Výsostně politickým činem však byla noční diskuse s králem majálesu v Hlávkově koleji, která se protáhla dlouho přes prvomájovou půlnoc. Ginsberg nešetřil chválou na pražský majáles, netajil se svými antipatiemi k marxismu a podpořil studentské požadavky občanské svobody a univerzitní autonomie, tlumočené členy Akademické studentské rady a redaktory studentského časopisu Buchar.
Ginsberg byl, jak jinak, pod dohledem pražské tajné policie, která ho sledovala vlastně od chvíle, kdy se 18. února 1965 po vyhoštění z Kuby objevil v Praze. Policie zaregistrovala jeho styky se spisovatelem Škvoreckým, kritiky Kusákem a Hájkem, překladatelem Jungwirtem a sledovala soustavně jeho pohyb po vinárnách, kavárnách a divadlech. Dva dny po majálesu byl Ginsberg poprvé zatčen pro údajné opilství (na záchytce ho však odmítli přijmout), 5. května pak policejní autohlídkou po útěku a pronásledování znovu zadržen a obviněn z výtržnictví, opilství, narkomanie a propagování homosexuality. Sedmého května byl předvolán na policejní oddělení pasů a víz, kde mu bylo sděleno, že je v Československu nežádoucí osobou a musí okamžitě opustit republiku. Ještě týž den neslavně skončil pražský pobyt krále majálesu nuceným odletem do Londýna. Oficiální zdůvodnění, které byly předáno i americkému vyslanectví, uvádělo, že již při prvním Ginsbergově pobytu si stěžovali na jeho nepřístojné chování a hlavně na jeho propagaci narkomanie a homosexuality rodiče a lékaři nezletilých dětí, které utrpěly psychickou újmu při styku s americkým beatnikem. Policejní zpráva výslovně uvádí, že k jeho vyhoštění přispěl Ginsbergův deník, který mu byl odebrán pro podezření z trestné činnosti.12
Přes všechnu nebývalou odvážnost studentských hesel, přes masový charakter majálesu a přes "potíže" s králem majálesu, hodnotila většina (až na kritické glosy svazácké Mladé fronty) studentský majáles pozitivně. Jistě k tomu přispěla i účast nejvyšších státních a stranických představitelů, jak se tehdy říkalo, populárního ministra školství kultury Čestmíra Císaře a tajemníka ÚV KSČ Vladimíra Kouckého. Dokonce i vnitro si pochvalovalo novou koncepci minimální účasti uniformovaných a převahu těch druhých, které způsobilo, že oslavy "svátku práce" nebyly po třech letech narušeny ani konflikty mládeže s policií na Petříně. Po pravdě však dodejme, že Státní bezpečnost se činila již před prvním májem, když předvedla k výslechům 883 osob, z nichž 55 již zůstalo v policejní vazbě. Spokojeni mohli být i studenti, vždyť po dlouhé době mohli s větší či menší dávkou strachu vyjádřit své názory hlasitým voláním "Nenecháme si do toho mluvit" nebo "Majáles nám povolili, proto jsme to roztočili". Všeobecnou náladu vystihlo heslo "Lidi, buďme veselí, středověk je pryč!"
Že se však v tomto bodě mýlili, patří už neodmyslitelně k iluzím šedesátých let. Z omylu je totiž vyvedl již následují 1. květen roku 1966. Toho roku se majáles konal jako zcela oficiální akce Československého svazu mládeže s hesly a transparenty, schválenými majálesovým štábem, ukázněným přesunem do Stromovky po masivní propagandě na stránkách časopisů Universita Karlova13 a Studentg14. Zájem studentů však byl o poznání menší než před rokem, motivován nedůvěrou k oficiálně organizovaným "akcím" ČSM. Za zaznamenání stojí volba krále majálesu, v níž zvítězil herec M. Horníček nad kandidátem ekonomů populárním komikem Effou a stavařským uchazečem rockovým zpěvákem Sedláčkem. Majáles sice proběhl bez incidentů, avšak hesla jako "Mlčeti zlato, mluviti průser" nebo "Dneska tady křičíme, zítra za to sedíme" dávala tušit, že byl ve stínu tvrdého policejného postihu po nočním prvomájovém konfliktu s bezpečností.
Jako v minulosti, i roku 1966 vše začalo navečer 1. května v Petřínských sadech u sochy K. H. Máchy, kde se shromáždilo ke třem stovkám mladých, kteří vykřikovali otevřeně protirežimní hesla ("Blaničtí rytíři přišel váš čas, My chceme svobodu, Chceme novou vládu, novou republiku"). Okolo desáté hodiny večerní se vydali na pochod přes Újezd, kde strhli vlajky z tramvajové výzdoby, aby s nimi pochodovali přes Jungmannovo náměstí, kde došlo k prvním střetům s policií, na Václavské náměstí k soše sv. Václava, kde proběhla demonstrace vsedě, a odtud přes Můstek na Karlův most, kde po půlnoci došlo na mostecké straně k tvrdému policejnímu zásahu. Tehdy také bylo slyšet známý pokřik (Gestapo, Gestapo), který dodneška provází přítomnost policejních jednotek. Na místě bylo zatčeno 147 demonstrujících, dalších 17 osob se dostalo do rukou StB dodatečně na základě informací získaných výslechy zadržených. Policejní a soudní postih byl rychlý a nemilosrdný. Ještě v květnu bylo odsouzeno téměř padesát účastníků k trestům až osmnácti měsíců vězení a o jednání ostatních byli informováni zaměstnavatelé nebo školské úřady. Režim zaznamenal s neskrývaným zděšením, že nočního prvomájové pochodu Prahou se zúčastnilo na pětapadesát studentů středních a vysokých škol, jejichž rodiče patřili k vysoké stranické nomenklatuře.
Roku 1967 se situace opakovala, opět se sešlo asi 300 mladých 1. května v Petřínských sadech, opět se zpívalo, ozývala se hesla proti ČSM, Sovětskému svazu a proti tajným. Když se však okolo desáté večer chtěli vydat do města, policie byla připravena a shromáždění rozehnala. Zatčena byla jediná dívka, obviněná z výtržností a opilství.15 Majáles toho roku nahradila organizovaná účast vysokoškoláků na v prvomájovém průvodu, kteří protestovali proti americké agresi ve Vietnamu.16 Také majáles roku 1968 byl zcela ve stínu jiných událostí, tisk se předháněl v popisu pronásledování minulých majálesů, v uveřejňování vzpomínek pamětníků, studentstvo však spíše zajímala rehabilitace politických procesů českého stalinismu a demokratisace veřejného života než zásahy proti organizátorům majálesů. A pokud se věnoval studentskému hnutí, zajímaly se stavovské listy jako Student17 o studentský ohlas na nedávné incidenty studentů s policí na Strahově, o vznik studentské samosprávy a obnovu akademických svobod nebo o květnové kravály v pařížských a německých ulicích či o návštěvy studentských vůdců Rudi Dutschleho ad. v Praze.18
Pražské majálesy šedesátých let jsou bezpochyby znamením své doby. Jsou projevem liberalisace režimu, uvolnění represí proti nezávislému myšlení, zůstávají však stále do značné míry organizovanou zábavou, povoleným ventilem studentských nálad. Jakmile však překročí vymezenou roli, jakmile se vydají na neorganizovaný pochod městem, čeká je tvrdá represe, soudy a vyloučení ze studia. Mám-li tedy charakterizovat pražské studentské majálesy, nemohu než opakovat vtipný postřeh zpěváka a textaře Ondřeje Hejmy, jenž vzpomíná na svou milou let šedesátých: byla celá sametová, byla to taková sametová cela!
První rok experimentálního programu výuky angličtiny sluchově postižených studentů Filozofické fakulty UK byl obtížnou zatěžkávací zkouškou, a to jak pro studenty, tak pro učitele. Přesto lze konstatovat, že přinesl dobré výsledky.
Počáteční skupina deseti studentů byla po prvním semestru studia rozdělena do dvou skupin. Rozdělení umožnilo individuálního přístup vyučujících a okamžitou zpětnou kontrolu osvojení učiva. První skupinu, pod vedením Dr. D. Janákové, tvořili studenti s větší až úplnou ztrátou sluchu, u nichž je třeba věnovat osvojení učiva a jeho procvičení podstatně více času, neboť komunikace s nimi probíhá převážně písemnou formou. Do druhé skupiny byli zařazeni studenti mírně pokročilí, s lehčími vadami sluchu, kteří jsou schopni téměř plně odezírat a komunikace s nimi je snazší. Tuto skupinu vedla Mgr. Tvrdíková. V obou skupinách se na výuce podíleli také tlumočník do znakového jazyka Dr. Sauter a zapisovatelka - studentka Andrea Janská.
Výuka byla finančně nákladná. Během jediného semestru se spotřebovalo cca. 10 bloků do manažérských tabulí, mnoho xeroxových fólií do zpětného projektoru, bezpočet fixů a xerokopií záznamů výuky (všechno, co lze slyšícím studentům říci, sluchově postiženým je třeba napsat). Zvýšené náklady byly většinou hrazeny z prostředků univerzitního mezioborového grantu, z něhož byly také zakoupeny zahraniční učební materiály a hrazeny studijní pobyty Dr. Janákové a Mgr. Tvrdíkové na Wolverhamptonské univerzitě ve Velké Británii, která se specializuje na výuku neslyšících. Během těchto pobytů získaly obě vyučující od svých anglických kolegů mnoho cenných zkušeností. Projednávaly se i možnosti výměnných pobytů studentů v rámci mobilitních grantů a Dr. Janáková se zúčastnila konference na téma Deaf Studies, pořádané Nottinghamskou univerzitou. Během školního roku 1998-1999 byla prohloubena spolupráce mediatéky Jazykového centra FF UK se dvěma pracovišti v USA, na kterých studují neslyšící studenti z celého světa: Gallaudet University ve Washingtonu a NTID - University of Rochester. Na základě zkušeností z těchto pracovišť se v Praze v roce 2000 uskuteční konference na téma Deaf Studies. Budou na ni přizváni vedle vysokoškolských pedagogů také učitelé ze středních škol ČR, kteří mají o danou problematiku zájem. Účast už přislíbili zahraniční odborníci. Po prvním roce výuky angličtiny pro neslyšící Jazykovým centrem UK FF je možné učinit určité obecně platné závěry (často se shodují se závěry anglických kolegů):
Dále musí brát v úvahu i některá další naše zjištění:
Novicius - je program přípravy začínajících vysokoškolských učitelů založený na intenzivní roční spolupráci mladého českého učitele a zkušeného zahraničního lektora, který působí na naší univerzitě. Kromě stipendia dostává český učitel příspěvek na nákup literatury, na účast na konferencích a ve třetím semestru programu následuje měsíční stáž na zahraniční univerzitě.
I uplynulý akademický rok jsme uzavřeli setkáním, na němž účastníci programu zhodnotili celoroční úsilí a dosažené výsledky. Setkání bylo páté, mohli jsme tedy slavit první kulaté výročí. A každé výročí s sebou přináší ohlédnutí nazpátek i zamyšlení nad další cestou. Během čtyř let programem prošly desítky mladých učitelů, kteří jej nyní zúročují ve své výuce. Cítíme ale, že je to stále velmi málo. Byli bychom rádi, kdyby se tento nebo podobný model přípravy vysokoškolských učitelů rozšířil na více pracovišť. Kdyby jej pracoviště převzala za svůj. A kdyby - náš velký sen - vzniklo pracoviště přípravy vysokoškolských učitelů.
Setkání se účastnila rovněž ředitelka nadace Civic Education Project pro programy ve střední a východní Evropě, Liana Ghent, která podobný program přípravy vysokoškolských učitelů zaváděla v Rumunsku. Popsala nám jejich model. Měli k dispozici podstatně méně financí, žádné odměny, stipendia, příspěvky na konference a stáže v zahraničí. Přesto se dle jejích slov zdálo, že zájem o něj byl mimořádný a účast na pravidelných seminářích o metodice výuky, problémových studentech, způsobech hodnocení a podobných tématech, které pořádali během roku, byla téměř stoprocentní. Rádi bychom věřili, že by se tento model programu mohl realizovat i u nás. Někdy se nám ale zdá, že se i u začínajících učitelů objevuje postoj: Já už se nemám co učit, kam bych jezdil, s kým bych se seznamoval....S tímto postojem se snad dá zatím "přežít" na některé z našich univerzit, ale určitě ne v mezinárodním akademickém světě. Pokud jste začínajícím učitelem a chtěl(a) byste svou výuku zkvalitnit na základě zahraničních zkušeností a pokud na Vašem pracovišti působí nebo bude působit v příštím akademickém roce zahraniční učitel ze západní univerzity, zašlete svůj životopis a přihlášku do programu do 31. 8. 1999 na adresu:
V tomto roce Vzdělávací nadace Jana Husa završuje desetiletý plán práce nazvaný Desetiletí obnovy. Plán byl zaměřen na nápravu největších škod, které byly na našem školství napáchány za několik desetiletí nesvobody. Ukončení tohoto období však neznamená konec činnosti VNJH, avšak příležitost k formulování dalších plánů do budoucna, a to na základě hodnocení dosažených změn ve vyšším školství a identifikace dalších potřeb. Z tohoto důvodu VNJH uspořádala prozatím dvě neformální setkání v Brně a v Olomouci, na něž byli pozváni řešitelé projektů podpořených nadací. Během jednání o projektech totiž zřídkakdy zbývá dost prostoru k vyjádření názorů samotných řešitelů na současnou situaci na jejich pracovištích a na vysokých školách obecně. Diskuse se týkala čtyř hlavních otázek:
Z odpovědí zúčastněných vyplynulo, že panuje určitá spokojenost v oblasti zajištění základní kvality výuky, což je dáno vznikem nových oborů, předmětů a pracovišť, navázáním cenných mezinárodních kontaktů a s tím spojeným dosažením určité profesionalizace učitelů. Zásadních systémových změn však bylo doposud dosaženo velice málo. Akademická pracoviště stárnou a jen těžko si udržují mladé učitele ochotné vydat se na akademickou dráhu. Je zapotřebí další restrukturalizace pracovišť, neustálé rozvíjení mezinárodních i meziinstitucionálních kontaktů, koncepční budování odborně zaměřených knihoven. Požadavky na nákup literatury vůbec neutichají. Je třeba podporovat rozvoj postgraduálních studijních programů, objevily se také hlasy na podporu celostátních studentských soutěží a výměnných pobytů, a nemůžeme zapomínat také na další inovaci a rozvoj stávající výuky. To vše ovšem v situaci, že některým fakultám chybí prostředky na základní provoz. Přitom by univerzity a nadace neměly neztrácet kontakt s ostatními společenskými oblastmi, zejména s ekonomickou sférou.
Jak to dobře vystihl jeden z účastníků schůzky, děkan FSS MU prof. PhDr. Ivo Možný, "velký třesk teprve přijde". Všechny společenské mechanismy jsou vzájemně provázány a změny vzdělávácího systému nelze uskutečnit bez spolupůsobení ekonomiky, populačního stavu a dalších oblastí. Když se na výrok pana děkana podíváme optimisticky, můžeme se těšit, že to lepší nás teprve čeká.