Více než 200 let uplynulo od doby, kdy Samuel Johnson učil studenty, že naší základní povinností je sloužit společnosti. Skutečná služba společnosti se v průběhu staletí měnila - zvláště pak v posledních dvou desetiletích. Vynořily se problémy zcela odlišné od těch, s nimiž jsme se střetávali před dvaceti lety. Vznikaly jako důsledek změn v lékařské praxi, pramenících z vědeckého pokroku, ze společenských a právních proměn i změněného vnímání světa.
Základní idea medicíny by se však neměla měnit: blaho člověka musí vždy zůstat hlavním kriteriem úspěchu léčebné činnosti. Předpokladem je vzájemný mezilidský vztah mezi lékařem a ošetřujícím personálem na jedné straně a nemocnými na straně druhé. Ten je budován na respektu - na humánním přístupu lékaře k pacientovi a na důvěře pacienta v lékaře. Ze strany lékaře je tedy podmíněn základními etickými postoji, které s sebou přináší samotná lékařská profese. Jiná situace nastává, když vztah lékaře k nemocnému má tržní charakter, když pravidla tohoto vztahu jsou dána ceníky zdravotnických úkonů.
Jak známo, rozvoj a vývoj v medicíně přinesl možnosti v minulosti nepředstavitelné, ovšem za určitou cenu, cenu nejen nesmírných finančních nákladů, ale též cenu lidského utrpení. Uvědomujeme si, že řadu pacientů lze zachránit, ale trpí těžkými trvalými následky, a víme též, že naše prostředky nejsou neomezené. Smrt pacienta je lékaři přijímána bez pocitu léčebného selhání, naopak, je prosazován trend uplatňovat příkaz "neresuscitovat" ("do not resuscitate" order). Avšak i Hippokratovy zákony dovolovaly lékařům konat, co považovali pro pacienta za nejlepší, tedy i upustit od léčení u nemocných "přemožených" chorobou. V roce 1981 World Medical Association uložila všem lékařům povinnost zachovávat lidský život za všech okolností. Byl tak stanoven princip, že každý jedinec má právo na tzv. "titrated aggressive therapy", zároveň byl však vytvořen komplex etických rozhodnutí:
Pojetí marných činů pochází z řecké mytologie (dcery krále z Argosu byly odsouzeny k věčnému nabírání vody děravými vědry). I lékařské výkony a zásahy mohou být marné, neúčinné, neschopné dosáhnout žádoucího výsledku. Pojetí marnosti ("futility") má však své hranice, protože bývá nazíráno odlišně očima lékaře, pacienta, jeho zástupce nebo jiných stran.
V poslední době je lékařům neustále připomínáno, že poskytování léčení na nejvyšší úrovni každému nemocnému bez hodnocení závažnosti choroby či úrazu a tedy bez zvážení rizika smrti, je postojem patřícím minulosti. Byly vypracovány nejrůznější skórovací systémy pro určení prognózy, které jsou však velmi přibližné a zvláště nejsou směrodatné, pokud se používají u různých populací a národů. Prognostická pravidla jsou hojně kritizována. Jak dalece mají počítačové předpovědi ovlivňovat lékařské rozhodování, když použití takových skóre může vést k nihilismu? Sporná otázka neposkytnutí vyžadované léčby nebyla dosud vyřešena po právní stránce, ale je podporována a podepřena etickými principy. Lékařská etika je souborem morálních zásad ovládajících (měly by ovládat) jednání a chování lékařů. Jde o princip beneficence s úkolem zachování života a maleficence s cílem nepoškodit pacienta. Další dvě zásady týkající se společenské spravedlnosti a autonomie usměrňují a řídí lidské vztahy. Princip autonomie pacienta komplikuje vztah lékaře k pacientovi, protože vnáší do tohoto vztahu faktory, jež jsou u každého jedince odlišné - vztah k životu a smrti - stejně jako medicínské problémy se mohou prolínat u každého nemocného zcela ojedinělým způsobem.