Forum IV/5 - Reflexy

Etické problémy v medicíně II.

(Dokončení z minulého čísla)

I když právo na autonomii pacientů bylo vyřčeno již v roce 1914 a pojem informovaný souhlas byl prosazován v roce 1957, teprve v roce 1985 začala otevřená diskuse o politice omezení lékařské péče. Byly popsány okolnosti, kdy vyžadovaná léčba není oprávněná:

  1. Není-li pravděpodobné, že by přinesla nějaký užitek.
  2. Je-li pravděpodobné, že by spíše poškodila než prospěla.
  3. Je-li požadavek - byť neškodný, ale též bez užitku - v rozporu s tzv. distributive, social justice .

Ačkoliv se zdá, že etické principy jsou již dobře zakotveny, objevují se neustále nesmyslné výklady i praktiky u lůžka nemocného nejen ve Spojených státech, ale i v mnoha zemích, kde probíhá přeměna vztahu mezi lékařem a pacientem - mezi poskytovatelem a spotřebitelem . Místo pacienta se objevil klient!

Zvýšené požadavky etické se množí v popáleninové medicíně. Moderní popáleninová péče často vyústí v dilema, co by se mělo nebo nemělo vykonat pro pacienta s klinickým zhoršováním stavu a rozvíjejícím se mnohočetným orgánovým selháním, jež neodpovídá na léčbu. Všechna popáleninová pracoviště na světě jsou sužována otázkami:

Dalším důležitým faktorem specifickým pro tento nejzáludnější úraz v lidské traumatologii je dlouhodobý charakter onemocnění. Po zvládnutí šoku a všech komplikací spojených a souvisejících se stavem imunodeficience popáleného a s opakovanými výkony transplantačními nastává dlouhotrvající fáze rehabilitační s četnými operacemi rekonstrukčními. Pacienti jsou opakovaně a dlouhodobě izolováni od vnějšího světa a vzniká u nich často pocit jakéhosi vyhoštění ze společnosti, který bývá zesilován jejich případným jizevnatým znetvořením.

Tehdy se lékař stává nejen operatérem, ale i životní oporou. Lékař i ostatní ošetřující personál musí dokázat svou osobností rezonovat s pacientovými projevy a musí mu poskytnout nejnutnější míru psychické podpory. Zvláště významné je to pro nemocné se znetvořeným obličejem, kdy vzniká pocit ztráty osobnosti.

Lékař musí být plně zaujat svými úkoly a svým posláním, při kterém se snaží využívat všech dostupných vědeckých principů a metod, ale zároveň proniká do jeho činnosti řada faktorů, jež nelze přesně definovat a které přibližují lékařskou profesi umění. Nemocný člověk jako osobnost nemůže být považován za vědecky přísně kontrolovatelný předmět pokusu , jehož průběh i jednotlivé fáze lze jednoznačně a přesně řídit. Interpretace reakcí nemocného vyžaduje mnoho zkušeností a často i značnou dávku intuice. Nezbytné jsou tedy nejen teoretické znalosti, technická dovednost a odborné zkušenosti, ale významné je porozumění a pochopení nemocného. Lékař užívající svých znalostí a dovedností s odvahou, odpovědností, moudrostí a pokorou, prokazuje jedinečnou službu bližním a sám v sobě vytváří pevné charakterové rysy.

prof. MUDr. Radana Königová
3. LF UK