Když se 27. listopadu 1997 konala ve Velké aule Karolina přednáška oxfordského historika Timothy Gartona Ashe, na okamžik se naše alma mater ocitla v těsném sepětí se skupinou prestižních britských a amerických univerzit, které společně organizují sérii přednášek Tanner Lectures on Human Values. Mimořádná váha těchto přednášek spočívá v tom, že za intelektuálním podnikem světové proslulosti nestojí jediná vysoká škola, nýbrž dvojice nejslavnějších univerzit Velké Británie (Cambridge a Oxford) a sedm uznávaných univerzit z USA (California, Harvard, Michigan, Princeton, Stanford, Utah a Yale). Teprve v tomto propojení sil a ve využití znásobených možností spočívá dosah celého podniku.
Podobně postupují i přední univerzity, jež usilují o celosvětové uznání a o zmnožení vlastního potenciálu intenzívně využívaným sepětím s řadou dalších vysokých škol na všech kontinentech. Platí to také pro naše smluvní partnery na obou stranách světa. Jako příklady stačí uvést jednu z nejvýznamnějších soukromých škol v USA (New York University) na západě a hlavní metropolitní univerzitu nejlidnatějšího státu světa (Pekingskou univerzitu) na východě. Nabízí se otázka, jak v tomto světle vypadá síť mezinárodních partnerských vztahů Univerzity Karlovy na prahu 650. roku její existence?
Jako jedna z nejuznávanějších středoevropských univerzit se naše alma mater zapojila do řady evropských a světových organizací, z nichž některé se ovšem spokojují s převážně reprezentační nebo poradní činností. Širší dosah pro vědeckou a pedagogickou spolupráci mají (vedle evropských výměnných programů, zejména Socrates/Erasmus) především dvě sdružení. Jednak skupina nejstarších evropských univerzit Coimbra Group, v níž se sdružily tři desítky univerzit z osmnácti zemí, jednak volné seskupení vysokoškolských institucí kolem Mezinárodního střediska Univerzity v Tubinkách (Internationales Zentrum Tübingen), jež každoročně pořádá několik prestižních mezinárodních vědeckých seminářů. Na sklonku našeho století vyrůstá navíc skupina devíti univerzit v kulturních metropolích Evropy roku 2000 (Avignon, Bergen, Bologna, Brusel, Helsinki, Krakov, Praha, Reykjavík, Santiago de Compostela), jež hodlají rozvinout těsnější spolupráci v souvislosti s přípravou vědeckých a kulturních aktivit u příležitosti blížícího se milénia.
Avšak zapojení do širších organizací - stejně jako výměna zprostředkovaná ministerstvem školství na základě mezistátních kulturních dohod - může uspokojit pouze část nároků na mezinárodní styky UK. Každá ambiciózní vysoká škola si buduje vlastní síť vztahů v podobě, jaká odpovídá jejím specifickým potřebám. Ačkoli řada partnerských smluv byla uzavřena již dříve, budování celosvětové sítě kontaktů mohlo začít až na počátku devadesátých let. Zatímco zprvu bylo v rychlém sledu uzavřeno množství smluv se západními vysokými školami, z nichž některé později neprojevily dostatek zájmu o skutečnou spolupráci, ve druhé polovině nynějšího decennia vznikla potřeba cílevědomého výběru možných partnerů, a to při respektování dvojího základního cíle:
Z odlehlejších evropských zemí má UK mimořádně bohaté kontakty s Francií a Španělskem, zatímco při dosud slabších stycích s Itálií je na obou stranách patrný zájem o rozšíření spolupráce. Mezi ostatními státy Evropské unie je třeba připomenout Belgii (Svobodná univerzita v Bruselu právě v letošním školním roce zřídila Středisko českých studií), Finsko, Nizozemí, Portugalsko, Řecko, Švédsko a Velkou Británii. V každé z těchto zemí má UK partnery v jedné či dvou předních univerzitách, což umožňuje zabezpečit základní potřeby vědecko-pedagogické výměny. Mimořádně rozsáhlé a plodné styky spojují UK se Švýcarskem, kde našla partnery ve čtyřech předních univerzitách.
Kontakty s některými státy střední, jihovýchodní a východní Evropy nesou stále ještě zátěž minulosti (kdysi jednostranná orientace těchto zemí na Východ, poté náhlý obrat na Západ), jsou poznamenány jejich ekonomickou situací a zůstávají značně vzdáleny optimální podobě. Nicméně již nyní jsou položeny základy perspektivní spolupráce UK s univerzitami v Bulharsku, Chorvatsku, Maďarsku, Makedonii, Rusku, Slovinsku a Svazové republice Jugoslávii. Ve všech případech jde o jednu - a to metropolitní - univerzitu, pouze v případě Ruska vystupují dvě moskevské instituce. Z dlouhodobého hlediska bude žádoucí věnovat této oblasti větší pozornost a nespouštět se zřetele ani Ukrajinu, Rumunsko a Pobaltí.