Grantová agentura UK zpracovala přihlášky nových projektů a pokračujících grantů pro 6. kolo výběrového řízení na udělení interních grantů UK pro rok 1998. Ze souhrnného přehledu, který je uveřejněn na internetové adrese http://www.cuni/ruk/gauk/ je patrné, že nejvíce projektů podala Přírodovědecká fakulta UK.
Vzhledem k tomu, že jedním z hledisek pro přidělování grantů je i věková struktura řešitelského kolektivu, uveřejňujeme tabulku, z níž vyplývá, že převážná část řešitelů je ve věku 35 - 45 let. U nových projektů je nejvyšší počet přihlášek ve věkové kategorii do 35 let. V průběhu měsíce února proběhnou zasedání oborových rad GA UK, které stanoví přihlášeným projektům oponenty.
V této souvislosti upozorňuje GA UK na publikaci Informace ke grantovému řízení na UK, která vedle všech praktických informací o grantové problematice přináší i podrobný návrh programu GA UK až do 31. srpna 1998.
Loňský pozdní podzim byl ve Spolkové republice Německo opravdu "horký". V Hesensku začal koncem listopadu bojkot univerzitních přednášek. Ke stávkám se rázem připojili studenti v Bádensku-Wirtembersku. Pochod na Bonn, svolaný na 26. listopad 1997, se stal už masovou záležitostí. Zúčastnilo se ho na 30000 protestujících studentů, kteří upoutali pozornost všech masmédií, včetně největších televizních stanic. Studenti zaskočili protestem a jeho razancí nejen své rodiče, ale i politiky a obrátili na sebe pozornost občanů - daňových poplatníků a voličů. Studentská stávka se v Německu stává politickou událostí prvního řádu. Opoziční SPD vyjadřuje studentským požadavkům podporu, zelení manifestují společně se studenty, odbory solidarizují se stávkujícími, svobodní demokraté volají po jednání s nimi a vládní koalice doufá, že studentská revolta skončí v mrazivém počasí prvních prosincových dní. A když i spolkový kancléř vyjádří sympatie se stávkujícími, ozývá se z ulic volání: sympatie nestačí, je zapotřebí více peněz.
Nakonec stávkuje 100 ze 335 německých univerzit a vysokých škol. Desetitisíce vysokoškoláků zaplavují centra Kolína nad Rýnem, Mnichova. Síla jejich protestu nemá od roku 1968 obdoby, v ulicích pochoduje na čtvrt milionu německých studentů. Univerzity jsou obsazeny stávkujícími, činnost vysokých škol je ochromena okupačními stávkami, protestující studenti přerušují železniční dopravu, blokují ulice německých velkoměst a neváhají obsadit úřad braniborského ministerského předsedy v Postupimi. K odvolání časově neomezené stávky nepřimějí protestující ani vyhrůžky úřadů, že ztratí celý semestr, nevrátí-li se do učeben.
Studentské požadavky jsou však jasné: žádné školné, více míst pro studující (uvádí se, že stávající kapacita je 970000 studijních míst, studentů je ale téměř dvojnásobek), snížení studijních nákladů (v průměru jde nyní o 1200 marek měsíčně), žádné omezení přístupu na vysoké školy, finanční dotace na opravu a chod chátrajících škol a na zastaralé učební pomůcky. Jedno z hlavních studentských hesel žádá: "Dejte nám knihy!" Až neuvěřitelně zní požadavek individuálního přístupu ke studentům, intenzivnějšího kontaktu s profesory a zvýšení kvality výuky.
Na druhé straně stát požaduje finanční spoluúčast studenta na nákladech školy (mluví se o školném ve výši cca 1000 marek za semestr), snížení počtu studijních let (průměrný věk absolventa - 29 let - je podle H. Kohla o čtyři roky vyšší než v Evropské unii) a omezení počtu přijímaných studentů (např. vstupní testy). Východiskem, jež by mělo být předloženo v lednu do spolkového parlamentu, je zavedení tzv. bavorského modelu vysokoškolského studia, jež spočívá v omezení sociální dávek (stipendií, sociálních podpor a rodinných přídavků rodičům) posluchačů, kteří budou studovat více než 10 - 12 semestrů, zavedení postupových zkoušek, které rovněž povedou k omezení délky studia, a u vybraných oborů zavedení přijímacích kvót. (Ostatně, pro nás nic nového, prvorepublikové poměry na československých vysokých školách se od navrhovaného modelu příliš nelišily.)
Podstatné je, že se studenty solidarizují také učitelé, a staví se za ně rovněž konference rektorů německých vysokých škol. Výzkum veřejného mínění ukázal, že se studentským protestem vyjádřily souhlas tři čtvrtiny dotázaných a téměř 60 procent dotázaných by souhlasilo se zvýšením daní pro potřebu vysokých škol. Ví se přece, že dnešní "věčný" student nemusí být vždycky jen lenoch, ale může být reakcí na stav sociální nouze, způsob oddálení vstupu na přeplněný trh práce, v němž není místo pro všechny absolventy vysokých škol. Na druhé straně je veřejnost zděšena projevy kolektivního násilí, rodiče se diví "levicovým" názorům svých dětí, státní zaměstnanci nechápou, že někdo není schopen pochopit, že v současné ekonomické situaci Německa musí šetřit všichni, včetně státních univerzit.
Vlna studentských stávek v Německu ukázala na obecnější sociální a politické souvislosti revolty. Předně je patrné, že stávka je jednou částí "daně" za svobodu a demokracii, kterou platí SRN za sjednocení obou německých států v roce 1989. Ukazuje však také, že leckteré úvahy o krizi sociálního státu jsou politickou agitací nebo žurnalistickou floskulí bez hlubší analýzy stavu německých vysokých škol. Daleko více než o nedostatek prostředků na financování vysokých škol nebo o míru finančního podílu občana na chodu státu jde o charakter vysokých škol a univerzit, protože západoevropská společnost stojí zjevně před zásadní přeměnou vysokoškolského studia. Musí si klást nové, mnohdy kacířsky znějící otázky: Mají být univerzity příštích desetiletí masovými školami vychovávajícími v převážné míře státní úředníky (učitele, lékaře, právníky atd.) nebo spíše ústavy vzdělávajícími skutečnou intelektuální elitu, jejíž vědecký potenciál podstatným způsobem přispěje ke zvýšení úrovně země? Obstojí Německo ve světové konkurenci moderních technologií, originálních badatelských řešení a nových idejí? A pokud ano, bude schopno je "prodat"? Jsou prostředky na státní vysoké školy vynakládány dostatečně efektivně a nespravoval by je lépe profesionální management než akademická samospráva? Odpovědi na tyto nesnadné otázky se teprve hledají. Ke cti našich sousedů však budiž řečeno, že se o nich diskutuje již delší dobu a nejen na akademické půdě. V Německu totiž každý soudný ví, že mezi mírou vzdělání a mírou bohatství země je přímá úměra. Nakonec míra vzdělání určuje i výši platového ohodnocení občana a vysokoškolský titul je skutečnou investicí do budoucnosti.
A to je asi nejvýznamnější poznatek i pro poměry v naší zemi. Problémy německých, francouzských a britských škol budou, pokud už nejsou, také našimi problémy. Pokusme se proto. A nemylme se: do Mnichova je to dnes pouhých pět hodin cesty. Stačí jen málo: školné bez sociálních kompenzací, přetrvávající numerus clausus, rigidní centralismus namísto skutečné akademické autonomie, snižující se financování vysokých škol, zvyšující se míra nezaměstnanosti ve vysokoškolských profesích a můžeme se setkat se stávkujícími studenty i na našich ulicích. To není navádění, ani pohrůžka. To je pouze logická konsekvence často omílané skutečnosti, že svět konce 20. století se stal "globálním".